II.
Jasně, že mi slečinka žádné básníky v lese na mýtině nevěřila. Nevěřila mi ani pana Bambu. Ani pana Kytku. A už vůbec né, nějakého meškajícího pana Kozu. A tomu jejich pozvání, tomu se taky vysmála.
„Tak básníci mě zvou do lesa,“ zafrčela pohrdavě, „básníci mě zvou na čtení poezie za keř! To určitě!“ A odešla se koupat.
Ale nejspíš to v té její černé hlavičce přece jen hlodalo, nejspíš jí to tam přece jen šrotovalo, protože když si po koupeli vlezla do postele, tak namísto obvyklé knížky se natáhla po notebooku a já po očku sledoval, jak do vyhledávače zadává: Bamba-básník, jak zkouší: Kytka-básník, básníci-v-lese, lesní-básníci, básníci-myslivci, básníci-zajíci, básníci-za-morušovým keřem, ale pořád nic, žádný pan Kytka ani žádný pan Bamba se neobjevoval, a slečinka to zkoušela pořád dál, zkusila: Koza-básně, ale na obrazovce vyskočilo jen: Já jsem koza rohatá do půl těla odratá, kopýtky do tebe kop kop kop, rohama do tebe trk, trk, trk a slečinka pokyvovala hlavou, jako že tohle ji samozřejmě vůbec, ale vůbec nepřekvapuje, a prsty jí dál běhaly po klávesnici, obrazovka divoce blikala a ona si přitom mumlala:
„No, samozřejmě, jestli jsem si to nemyslela! Žádný Bamba, žádný Kytka, žádný Koza, žádní lesní básníci, žádní luční básníci ani žádní jiní básníci, ani za keřem ani před keřem ani u keře, nikde v lese žádní básníci a on mi tady bude tvrdit, že trávil celé odpoledne s básníky na mýtině, on mi bude vyprávět, že mu recitovali verše, že mají básnický spolek a že nás zvou na čtení a-“
a v té chvíli se v ložnici rozhostilo ticho.
Nahlédl jsem slečince přes rameno. Vlasy jí voněly jasmínem a jablíčkovým šamponem, ale to mi bylo jedno. Já nebyl básník. Zato ona právě hleděla do největšího internetového almanachu básníků, do oddílu věnovaného současným známým i méně známým literátům a poetům města Brna a okolí a tam pod písmenem B, hned za Jiřím Blahodějem Bahenským, a přímo před Janem Ormínem Brunvaldem, zcela jasně a viditelně, byl pan Bamba. A na další straně dole byl pan Kytka! Ach, jaká radost se ve mně vzedmula. Byli tam! Byli opravdoví! Moji básníci skutečně existovali!
„Vidíš, že jsem měl pravdu,“ šťouchl jsem do slečinky. „Byl jsem s básníky! Vidíš, že existují! Opravdu existují!!“
Neřekla nic. Jen se natáhla na noční stolek pro jeden zapomenutý čokoládový griliáš a pak klikla na odkaz: J. Bamba-ukázky z tvorby.
Přesýpací hodiny, které se před námi objevily byly obrovské. A točily se a točily, a přesýpaly a přesýpaly, a já už se začínal bát, že se snad nikdy ani nedotočí, že se žádná tvorba pana Bamby nikdy neotevře, ale naráz tmavá obrazovka zablikala, slečinka udiveně zamrkala, a básně byly tu. Mohli jsme číst. A taky, že jsme četli.
Odcházení Špejbla
Jiří Bamba
Pan Tau je dobrý,
když se Špejbl drolí,
když se mu po pleši
prohání hoblík
Pan Tau je dobrý,
když se Špejbl ztrácí,
když jeho kučery
do hnízd odnáší ptáci
Pan Tau je dobrý
když Špejbl mizí,
když jeho prstíčky
odnáší siláci hmyzí
Pan Tau je dobrý
když Špejbl práchní,
když jeho bulvy
kloužou do krků kachní
Pan Tau je dobrý
když se Špejbl kácí
když krk se láme
jak bezový klacík
Pan Tau je dobrý
když Špejbl letí,
prosím ať to nevidí
tamhle ty děti
Pan Tau je dobrý
když Špejbl je pryč
bez pan Tau
bysme byli sami
A slečinka, pořád mlčky, klikla na stránku pana Kytky, a před námi se objevila rozsáhlá báseň o kapustičce a začínalo to dobře:
Šla cestičkou
za hasičkou,
mávala mi
kapustičkou,
mávala mi
kapustičkou.
Kapustička
kadeřavá
tahle holka
je ta pravá
tahle holka
je-
Černé vlasy vedle mě zavířily. Slečinka, milovnice poezie, milovnice Máchy a Seiferta se napřímila a silou nebývalou zaklapla notebook. Těch slok o kapustičce tam bylo ještě spousta, ale já pochopil, že už je rozhodnutá. A taky, že byla. Otočila se na mě, podívala se těma svýma velikýma, nekonečně modrýma očima a pravila: „Tak víš ty co, Leošku, tak teda na to čtení s těmi tvými básníky půjdeme.“
Už nevím, jestli jsem vykřikl bezva nebo paráda. Jestli jsem zavýskl jupííí nebo juchůůůůů. Ale vím, že jsem jí dal tu úplně největší kocouří pusu, co umím. Rovnou na ucho.
A pak už se začal těšit na čtvrtek.
III.
Čtvrtek. Za morušovým keřem.
Přesně ve chvíli, kdy sluníčko míjelo nejvyšší věž Petrovického kostela, za námi zaklapla železná branka a my vstoupili do zahrady básníků. A zrovna tak, jako já před týdnem, i tentokrát jsme se vydali po cestičce kolem divokých divizen, po cestičce, která se bláznivě klikatila mezi keři šelmovníku a sluníčko nad námi pálilo, chvíli se nám opíralo do zad, chvíli žhnulo přímo do tváří, a vedro bylo tak strašlivé, že když jsme procházeli kolem bílých skalek slečinka si sundala černé sváteční sako a když jsme šli kolem spálených trav rozepnula si horní knoflíček u blůzky a její černé nablýskané lodičky se bořily do rozpraskané hlíny a jehlové podpatky skřípaly po bílém kamení, ale slečinka se tvářila, jako že jí to nevadí, protože to ona přece říkala, že snad ví, co je slušnost, že na čtení poezie i když v lese na pasece si přece nebude brát jen nějaké obyčejné tričko a rifle, nebo nedej bože tenisky, ale vezme si něco hezkého, a tak teď hrdě kráčela ve svátečním kostýmku a blůzka se jí lepila na zpocené tělo a ona si rozepnula další knoflíček a to už jí byla docela dost vidět bílá krajková podprsenka a vzadu se jí košilka vykasala a černá hříva jí do čela lítala a já se jen modlil, ať se jí k tomu všemu třeba ještě neroztrhne sukně, nebo nerozběhne oko na punčoše, protože minulý týden jsem na básníky tak dobře zapůsobil, tak ze mě byli nadšení a teď sebou vedu takovouhle divou ženu s vykouklým podolkem a podprsenkou nakřivo.
Ale naštěstí už to nebylo daleko. Už zbývalo jen dojít k potůčku, u tůňky přejít přes mostek, pak přes dubový háj a rovnou k morušovému keři.
A tak jsme šli, a zrovna když jsme u tůňky přecházeli ten dřevěný mostek, a voda pod námi zvonivě zurčela a klokotala, slečinka povídá: „Ty, Leošku, nesedneme si tady chvilku? Trošku se opláchneme, trošku se dáme do pořádku... Co ty na to, však máme ještě čas.“
A ani nečekala na odpověď, seskočila na břeh do trávy, skopla rozviklané lodičky, vykasala sukni a ponořila nohy do chladivé vody. A pak už jen dlouhé slastné áááááách uniklo z jejích úst.
Vlastně to byl docela dobrý nápad. A toho času do básnického setkání zbývalo taky dost. A tak jsem si sedl vedle slečinky do trávy, naslouchal tomu jejímu slastnému vzdychání a průzračná voda pod námi konejšivě šplouchala a žbluňkala a já hleděl do té vody a sledoval všechno to hemžení, sledoval vážku, jak poletuje, vodomila, jak uhání po hladině, sledoval jsem dlouhé bílé nohy slečinky, jak se vznáší ve stříbrné vodě a napadlo mě, že ty její červené nehty vypadají, jako dvě hejna bláznivě se mihotajících neonek a dokonce jsem v té tůňce spatřil vzácného mníka stříbrného, viděl jsem, jak se majestátně vynořuje z temného stínu pod břehem, jak se zlehka dotýká palce slečinky, jak ho jako nějaký zkušený mník milovník jemně bere do úst a její další hlasité ááááách mi jen potvrdilo, že je fakt dobrej.
Zavřel jsem oči a zhluboka vdechoval úžasnou vůni mateřídoušky a rozkvetlých divizen. Bylo mi nádherně. Ať už s mníkem nebo bez mníka, bylo nám u téhle tůňky krásně oběma.
IV.
Nevšiml jsem si toho hned. Ten pocit, že je něco jinak, se mi vkrádal do hlavy postupně. Ale najednou jsem si uvědomil, že radostný bzukot kolem nás utichl, že všechno to pronikavé štěbetání a cvrlikání docela umlklo, jakoby se všechny hmyzí housličky naráz polámaly, jakoby všichni ptačí zpěváčci naráz oněměli a to ticho bylo tak nesmírné, že ze mě sladká dřímota v okamžení spadla a já se posadil.
Sluníčko se posunulo směrem k Větrovu a stráně kolem nás se třpytily a zářily tisícem úchvatných barev. Zastínil jsem si oči a rozhlédl se. A vzápětí to uviděl. Ten důvod celého toho ticha. Ten důvod umlklých pěvců a odhozených housliček. Viděl jsem to! Viděl jsem ho!
Na protějším svahu, napůl zastíněný rozkvetlým keřem divoké magnólie, stál muž. Stál tam a rozhlížel se.
Byl mohutný. Obrovský. Stál tam a větřil. Chřípí se mu chvělo, mohutný hrudník se zvedal, pletence svalů se napínaly, huňaté obočí divoce se ježilo. A pak nás spatřil.
Zafrkal, zaržál a vyšel z keře.
Slečinka vedle mě vyjekla. Ten muž byl muž, ale taky to nebyl muž. Tvář sličného boha měl, však namísto mužských, nohy kozlí jsem zřel. A nejen nohy! V té strašlivé chvíli jsem si uvědomil, že to, co se blyští nad jeho hlavou, to není koruna, to kozlí rohy jsou!
Byl to snad nějaký lesní bůh? Nějaký bájný tvor? Bůh Pan? Či snad samotný Faun?
A pak se dal do pohybu.
Mohutný pyj mu ve zlatém slunci pulzoval a ten podivný tvor, ten bůh či faun, pomalu, chůzí vznešenou, scházel k nám.
A tak jsme se seznámili s panem Kozou.
V.
„Vítejte,“ řekl, když jsme se představili. „Leošek a Evička, ano, vím o vás, vy jdete na to dnešní básnické čtení, nemýlím se, že?“ A ani nepočkal na naši odpověď a tichým sametovým hlasem pokračoval: „Také jdu, samozřejmě také, ale přijdu později. Vyřiďte prosím panu Bambovi, že přijdu později! Vyřídíte?“ A než jsme mu stačili říct, že vyřídíme, křoví se za panem Kozou zavřelo.
„Za deset minut to začíná,“ šeptl jsem do ticha, „už budeme muset taky jít.“
„Ano,“ odvětila slečinka a pak, tak jak byla, v té sváteční sukni a bílé saténové blůzce do chladivé tůňky vkročila, a o chvíli později se pod hladinu ponořila.
Vyndal jsem z batůžku její tílko a plátěné šortky a čekal až se vynoří
Dokončení v knize Noční můra a další příběhy.
