Předmluva ke knize: NOČNÍ MŮRA A DALŠÍ PŘÍBĚHY
FENOMÉN KOCOUR
Nepochybujeme, že jednoho dne, kocour bude objeven. Nepochybujeme, že jednoho dne, se tak stane. Ale zatím, i po své třetí knize, zůstává kocourův podivuhodný svět, pro většinu čtenářů, místem neznámým.
A přitom je to místo tolik fascinující.
Ne, náhodou se vám při čtení kocourových příběhů vybaví Alenčin svět v říši za zrcadlem, svět Saroyanova malého tygra, či třeba Brautingenův svět v melounovém cukru. Znovu a znovu budete kocourem udivováni. A těšeni. A rozesmíváni. Budete si připadat, jak Artur Dent řítící se se Zafodem Bíblbroxem tou nejnepravděpodobnější cestou k Restaurantu na konci vesmíru. Ano, velký zelený Křečopažout vysmrkávající vesmír do nekonečně bílého kapesníku, by se zrovna tak, jako ve Stopařově průvodci, mohl objevit i v kterékoli z kocourových knih. Je to přesně jeho humor. Stejně, jako monty-pytnovské „gotroch.“
Ale není to jen humor. Nejsou to jen veselé příběhy malého kocoura v Černých polích. Tak jako Malý princ, bývá někdy nazýván filosofickou pohádkou a myšlenky z něj citovány v dílech naučných, tak jako na pokoře a přirozenosti medvídka Pů byly osvětleny základní principy východního učení tao, tak i kocourovy příběhy v sobě ukrývají mnohá poznání, jež by čtenář, od na první pohled bláznivě ztřeštěné knihy, nečekal. Nebudeme vám je tu vyjmenovávat. Ani nijak napovídat. Buďte vnímaví, čtěte s radostí a otevřeností a poklady, které tato kniha ukrývá, se vám sami otevřou.
Kdo myslel, že v poslední novele Kocourův opus magnum řekl kocour vše, bude překvapen. Noční můra, téměř lovecraftovsky laděný příběh s působivou atmosférou temných blat a tlejících nebožtíků se vymyká všemu, co kocour dosud napsal. A závěr s tajemným Bažiňákem, kterému kocour, jako pohádková Šeherezáda musí po 40 dní a 40 nocí vyprávět podivuhodné příběhy, je geniálně jednoduchým nápadem, jak propojit, tuto na první pohled roztříštěnou sbírku příběhů.
Avšak tím, co tuto knihu sjednocuje ještě pevněji, je nepochybně téma hlubokého přátelství. Tak, jak pevní, byli Sam a Frodo před branami Mordoru, tak jak byli pevní kocour a Kurděj před branou do teleportu, tak pevné a nerozlučné je v této knize, přátelství kocoura se slečinkou. Ano, on pro ni do těch temných blat, opravdu půjde!
Ale jejich spojenectví se nerodilo lehce. Stačí vzpomenout na dramaticky vystavěnou scénu přistěhování slečinky do Černých polí. Kocour ji nevítá. Kocour se neraduje. Jen do nekonečna opakuje otázku: Do kdy? Do kdy u nás zůstanete? na kterou slečinka k jeho zděšení odpovídá: Pane kocoure, já bych u vás chtěla zůstat napořád!
Snad proto se čtenář tak těší z kouzelného příběhu Domeček pro panenky, kdy kocour nahlíží okýnkem dávného domečku do dětství slečinky, zpoza muškátů jako v nějakém pohádkovém zrcadle, sleduje jak se její dětské vysněné fantazie do nejmenších detailů shodují s právě se odehrávající skutečností a v okamžiku, kdy v maličké kuchyni, vedle maličké černovlasé panenky, spatří maličkého černobílého kocoura, je jejich přátelství jednou pro vždy zpečetěno. Teď už ví, že takto si to slečinka už kdysi dávno vysnila.
Není na škodu, že objevením slečinky z nových příběhů téměř mizí, čtenářsky již dost opotřebovaná postava předvídatelně reagujícího poplety Pifa, což je vysvětleno v krátkém černě-groteskním příběhu Kam se ztratil Pif ? jeho hlavou nabodenou na kůlu. A tato děsivě nabodnutá hlava nás nutně přivádí k otázce: Není v kocourovi až příliš mnoho mordů? Tedy, myšleno mordů takových, jak je definuje Váchal ve svém nepřekonatelném Krvavém románu. Tedy otázka zní, není vlastně kocour krvákem? Nejedná se o knihu, která je úrovně víc pokleslé, než čtenáře obohacující?
Nemyslíme si.
Sice tu máme muže s přeťatou krkavicí, chrlícího krev vysoko ke stropu, je tu Slavičí Královna, stínající svojí harfičkou hlavu Edovi, taky všichni ti rozsekaní Krišnovci, Mistr zadušený falešným tónem, Bažiňák a jeho mrtvé ženy, zpívající v houštinách kolem, lord Cummington a hlava jeho první ženy, ukrytá v komoře, umrlec přikládající slečince zetlelou hnátu na krk, zatímco druhou jí sukýnku nadzvedá... ano, skoro by se chtělo říct, že kocour krvákem je, ale jeho všudypřítomný humor a hlavně poetická tvář nám dává na děsivé mordy zapomenout.
Chvíle, kdy se ústy slečinky kocour vyznává z lásky k Ortenovi a Máchovi, kdy můžeme číst jeho verše v nádherné básni Seznamte se, jsem kocour a kdy se dokonce spolu s kocourem ocitáme v zahradě básníků, patří k nejúchvatnějším momentům celé knihy. Ale to platí i o dalších příbězích.
Cesta rubínového prstenu v příběhu o Robertovi samozřejmě není tolik propracovaná jako známá Tolkienova sága, ale její komorní finále je ve své působivosti možná velkolepější, než bitva na Pellenorských polích.
Téma cesty se v kocourových příbězích vrací mnohokrát. Ať již jde o putování za něčím konkrétním (bílý vlas, Elvis, Slavičí královna) a nebo v duchu myšlenky, že i cesta může být cíl, tedy ve smyslu užívání si cesty jako takové. Kocour se neupíná pouze ke vzdálenému cíli, ale vždy si z celého srdce užívá i samotnou cestu k jeho dosažení.
Čtenáře strhne i Tajemství Evy Zankové, mysteriózně fantaskní detektivka, odehrávající se v tajuplných uličkách starého Brna, plná dvojníků a lynchovsky mnohoznačných náznaků, se závěrečným poselstvím, že každý má své tajemství, ať již v podobě Luboše, Kamily nebo dokonce Jenssena a proto je lepší cizí skříně radši vůbec neotvírat.
Je nepochybné, že kocour se nikdy nestane mainstreamem. Na to je ještě pořád příliš Plastic People. Nebo spíš Plastic Cat of the Universe.
V tomto kontextu je víc než symbolický příběh nekonečné cesty Jeronýma, marně U Barviče hledajícího kocourovu novou knihu, aby ji nakonec získal přímo od Kurděje, hluboko pod knihkupectvím, v temných chodbách undergroundu. Mejla by měl z kocoura radost. A jako indián by ji měl hned dvakrát. Tu druhou, z hravého příběhu o indiánských jménech, nazvaného Kocour, který se vyzná v Tescu.
Nevíme, zda je kocour kocourem věřícím. Téma víry však jeho knihami probleskuje mnohokrát. Nezapomenutelně v příběhu Budiž kocour! připomínajícím samotný počátek stvoření kocourova světa.( A tehdy Bůh řekl: Budiž kocour! A kocour byl. A On viděl, že kocour je černý i oddělil kocoura od tmy. Tu tmu pak nazval tmou a kocoura černým kocourem.)
Příběh Všechny moje minulé životy je dalším z nezvykle vážných témat, které tentokrát kocour zkoumá. Nehledá však důkazy pro, ani proti existenci minulých životů, ale jen ve strohém výčtu konstatuje: My kocouři to prostě víme. (Byl jsem kocourem desátníka Heinze. Padli jsme spolu u Malhůz poslední dubnový den roku 1914. V den, kdy ve vzduchu voněl jasmín.
Ve všech příbězích je samozřejmě kocour hlavním hybatelem událostí, ale je to právě radost a šťastná povaha slečinky, co kocourův svět drží pohromadě. A ve chvíli, kdy v povídce Strašáci slečinka ve spánku vdechne ztracenou duši Jiřího Blahenského, už se můžeme jen domnívat, jak to bude dál. Protože, jak pravil kocour, od té chvíle, už nic nebylo jako dřív.
Čtenáře nejspíš překvapí zařazení kocourova staršího příběhu Předpověď madam Hortenzie, zaujímajícího svým rozsahem téměř čtvrtinu knihy. Tento příběh o posledním koncertu Mistra byl poprvé zveřejněn už na jaře roku 2014 a s větším ohlasem se nesetkal. Jenomže v minulém roce Mistr skutečně odešel a předpověď Hortenzie se začíná naplňovat. Je nejvyšší čas si ji přečíst!
A jak to bude, až nebude ani kocour? Jak to bude, až kocourův svět skončí? Je nepochybné, že jednou se tak stane. Co bude pak s jeho příběhy. Zůstanou tu s námi, nebo budou zapomenuty?
V příběhu o odchodu Mistra se naděje ukrývala v kocourem hluboko zakopané krabici plné Mistrových písní. A Jeho písně těžké časy přetrvaly.
Nezbývá tedy než věřit, že stejně tak, nějakým podivuhodným řízením osudu, přetrvají i kocourovy příběhy. Že jednoho dne je čtenáři přece jen objeví. My věříme, že se tak stane. Ty příběhy si to rozhodně zaslouží. A kocour taky.
PhDr. Ivo Velen, Mgr. Nina Zorba
v Brně 27.11. 2020