Noční můra

     Stalo se to nedlouho poté, co se k nám slečinka přistěhovala. Za jedné studené deštivé noci, kdy Pif nebyl doma. Už si nevzpomínám, jaká neodkladná záležitost ho tenkrát odvolala, však jisté je, že toho večera jsme se slečinkou zůstali sami. Jen slečinka a já. Mano a mano, jak se říká. Jen my dva a nekonečně dlouhý páteční večer.

     Za okny burácel ledový vichr, nad Petrovem divoce blýskalo a mne čekal večer s hubenou vykulenou holkou, kterou jsem do té doby vlastně skoro neznal.

    Však mé obavy z nudy byly brzy rozptýleny. Nikdy bych neřekl, jak zábavný je slečinka společník. Všechny ty podivuhodné příběhy, které ten večer vyprávěla, všechny ty bezvadné hry, které vymyslela a co teprve ty neuvěřitelně lahodné zmrzlinové poháry se šlehačkou a čokoládovou polevou, jaké nám po večeři připravila.

     A dokonce jsem mohl vybrat film, na který budeme koukat a já vybral můj oblíbený Jestli se rozlobíme, budeme zlí a slečinka řekla, že to je bezva, že to je i její oblíbený, jelikož má ráda Terrence Hilla a já pravil, že mám taky rád Terrence Hilla, ale možná ještě raději mám rád toho druhého, toho Buda Spencera a slečinka přikyvovala, že toho má taky ráda, že to je dobrá dvojka a já pravil, že to se ví, že to je dobrá dvojka a že my jsme dneska taky dobrá dvojka a slečinka se smála a pak nasypala do misky úplně čerstvě napukaný popcorn a pak už začal film.

    Teda jak my se nachechtali. Slečinka možná ještě víc než já. Její smích nad námi zvonil jak šťastný stříbrný zvoneček. Nic nenasvědčovalo, že se schyluje k událostem tak strašlivým, že i teď, při jejich líčení, mne znovu nekonečná hrůza objímá a temný děs skrz na skrz mnou prostupuje. Ale jak říkám, zatím tomu nic tomu nenasvědčovalo.

     Čas nám ubíhal jako voda, skončil film a ani jsme se nenadáli a najednou odbíjela půl dvanáctá a slečinka překvapeně vyhrkla: „Téda, to je hodin! To by nám Pif dal, že tady takhle ponocujeme! Leošku a jde se na kutě!“

     A já, jak byl ze všeho už docela utahaný, tak jsem ani neprotestoval, ani nijak nezdržoval, a slečinka mi natřásla polštář, urovnala peřinu, ještě mi dala sladkou pusu na dobrou noc, a pak už za ní dveře mého pokojíčku zaklaply.

 

*

     Probudil jsem se do černé tmy. Něco mě vzbudilo. Nějaký divný zvuk mne vytrhl z hlubokého spánku a já marně pátral v paměti, co to mohlo být. Rozespale jsem se posadil a v té chvíli se ten zvuk ozval znovu. Jakési táhlé zakvílení. Plačtivé zasténání. Přímo za stěnou mého pokoje. Přímo z míst, kde je ložnice. Tam kde spala slečinka. Dnes sama. Samotná.

    Ten zvuk byl tak děsivý, že jsem neváhal ani vteřinu. Vyřítil se na chodbu a o malou chvíli později stál nad ní. A pohled, který se mi v bílém světle měsíce naskytl, byl příšerný.

 

hruza2 kopie3

     Ležela v nejvzdálenějším rohu postele. Nepřirozeně skrčená, pokrývku v nohou zkopanou, košilku skrz na skrz propocenou, křečovitě svírala zmačkaný cíp polštáře. Navždy si budu pamatovat tu její  zsinalou tvář. Ta její nekontrolovaně cukající ramena. Ta ústa strachem zkřivená, chystající se k dalšímu pronikavému zakvílení.

      Jaký to hrůzný sen se jí mohl zdát?!

      Hleděl jsem na tu příšerně zkroucenou postavu a věděl, že nesmím váhat. Že ji z té strašlivé noční můry musím vytrhnout. Vyrvat z těch černých spárů, které ji, marně se bránící, unáší temnými světy, kdo ví kam. Bůh ví, jakým záhrobním běsům  je právě teď slečinka vystavena. Možná jí zrovna v tomto okamžiku nějaký chrčící umrlec svou zetlelou hnátu na krk přikládá a druhou její krátkou košilku vyhrnuje.

        Ano, nesměl jsem váhat. A věřím, že ani vy byste neváhali. Věřím, že byste zkusili cokoliv.

   Zatřásli tím jejím bezvládným tělem. Vší silou stiskli tu mrtvolně bledou hubenou paži. Rozsvítili stolní lampu přímo do jejích zapadlých odvrácených očí, a z plna hrdla a sil volali: „Evo! Evičko, vzbuď se! Vzbuď se! Je to jen sen! Vzbuď se!“

     Ano, něco z toho byste dozajista udělali.
Ale já nic takového dělat nemínil. Já nemusel. Jsem přece kocour! Přece víte, že jsem kocour! A možná teda taky víte, co kocouři dokáží. Možná jste o tom slyšeli, možná jste o tom v nějaké tajemné tlusté knize četli. Možná tomu věříte, možná ne, ale věřte mi, že je to pravda.

      Co svět světem stojí, uměli kocouři vcházet do snů. 

     Vždycky jsme to uměli. Už před tisíci let jsme to dokázali. Vcházeli jsme do snů šupinatých obrů, do krvavých snů šavlozubých tygrů, do zelených snů stromů vonících kyprou hlínou a brusinkami. Do snů mraků plujících vysoko nad horami, do snů dešťových kapek, do snů horských potoků, do medových snů medvědů, do lehounkých snů elfů, do snů ryb plných vodní hudby a samozřejmě taky do snů lidí. Do snů dětí i starců. Mládenců i slečinek. Do snů veselých i smutných. Lítacích i padacích. Do snů boháčů, plných zlatých cihel a oslňujících drahokamů. Do snů cestovatelů, snících o místech, kam lidská noha dosud nevkročila. Do snů dobrodruhů letících k planoucím hvězdám. Do snů slečinek plujících na bílých jachtách s všelijakými úžasnými princi z Orientu. 
     Ano, do všech těchto snů umíme vstoupit. A do nočních můr taky. Temných i těch nejtemnější. Temných jako ta nejstrašnější kletba.

 

     Slečinka znovu plačtivě zasténala. Musel jsem si pospíšit. Můj pohled naposledy spočinul na jejím bílém hrůzou staženém obličeji a pak už se má víčka zavřela.

     Pohltila mě černočerná tma. Černá a nedozírná. A pak, jedno po druhém se v té nekonečné tmě začala rozsvěcovat maličká nepatrná světýlka. Jako hvězdy vzdálené milióny let. A bylo jich pořád víc a víc, a byly pořád blíž a blíž, pořád zářivější a pronikavější, kroužili a mihotaly a vířili a naráz se ty bilióny světýlek v jedno ohromné světlo spojily a já pohlédl přímo do úchvatné pavučiny snů. Hleděl jsem do tajemného podivuhodného světa snů a hledal ten slečinky. Hledal jsem ten její černý sen.

    A znenadání mě hebká soví křídla obejmula, a já věděl, že už se to blíží. Že už to nebude dlouho trvat. A myslel jsem na slečinku, myslel na ni co nejusilovněji a naráz jsem ucítil slabou vůni jasmínového listí a vlhkého mechu a tlejících moruší a ta vůně pořád sílila, vzduch kolem mě tou vůní úplně vířil a klokotal a já uslyšel bublání močálu a skřípání dutých kostí a hladové funění nějakých velkých tvorů a všechno to bylo pořád blíž a blíž, kolem mě se prudce ochladilo, zvedl se studený vítr, zaduněl strašný hrom a pak, ve chvíli, kdy na mé čelo dopadly první studené dešťové kapky,  už jsem nade vší pochybnost věděl,  že jsem tam.

    Přímo ve snu slečinky. Přímo uprostřed té její noční můry.

  
    /pokračování zítra/

                      tag

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zpět do obchodu