Že věci padají shora dolů, to ví každý. I pan Materna to ví. Takže když na svém balkoně uviděl ležet cizí kalhotky, nejezdil zbytečně někam dolů do přízemí, ale vyjel výtahem hezky nahoru do sedmičky a zazvonil u paní Jiřičné. Zvonil zbytečně. Jiřičná nebyla doma a tak přešel přes chodbu k Pouchlým, ale tam taky nikdo neotvíral u Račochů taky nic a tak Materna seběhl o patro níž do šestky a zazvonil u Fišmajstrů. A protože Fišmajstrovi jsme my, tak jsme mu otevřeli my. Teda já a slečinka.
„Dobrý den, nejsou náhodou vaše?“ řekl pan Materna a roztáhl slečince kalhotky před očima. „Přilétly mi na balkon, víte,“ dodal na vysvětlenou a znovu za ně zatahal. Slečinka mlčela. Nevím, jestli nevěděla, nebo nad tím jen dlouze přemýšlela, ale já viděl hned, že její nejsou. Takovéto krajkové, ty slečinka skoro vůbec nenosí. Jestli má dvoje, tak je to moc a navíc bílé. Tyhle byly růžové a k tomu fakt děsně průhledné.
Neříkám, slečinka má taky ráda všelijaké odvážnější modely, třeba ty tkaničkové tygrované, nebo ty šňůrkové, co jí vykukují z riflí, když se předkloní nebo ty francouzské béžové, v těch, když třeba umývá okna, tak muži bez dalekohledů si musí myslet, že snad ani žádné nemá, ale jinak si slečinka potrpí spíš na klasiku. Hlavně teda bavlněné kalhotky od Calvina Kleina nebo bokové od Diesela, a pak má spoustu těch sportovních, takových těch, co perfektně sedí a neškrábou a jsou elastické a mají pružný pásek, a když ji za ten pružný pásek chytnete a pak pustíte, tak to legračně pleskne a slečinka se zasměje a řekne huš. Takových sportovních kalhotek má slečinka skoro celý jeden šuplík a úplně nejvíc jich má se značkou Puma a to je pak na tom elastickém pásku perfektně vyobrazená skákající puma a mě se nejvíc líbí, když je ta puma černá a kalhotky bílé, to vypadá úplně nejlíp, dokonce i na slečince vypadají nejlíp, zvlášť v létě, když je opálená, ale slečince se víc líbí, když je puma bílá a kalhotky černé, protože ona by nejradši nosila pořád jen černé. A to samozřejmě nejde, protože když si pak vezme bílé letní šaty nebo bílou sukni, tak je to, že má černé děsně vidět. A to už vůbec nemluvím o plesech.
Takže kvůli těm plesům a kvůli těm průhledným bílým sukním musí mít slečinka taky spoustu světlých kalhotek, má světle růžové kalhotky a světle fialkové kalhotky a světlounce broskvové a blankytně modré a pod plesové šaty nosí bílé saténové s takovou fakt jemnou výšivkou na boku a dokonce má i pár kousků od Armaniho, a ty jsou z pravého hedvábí, jsou lehounké jak peříčko a slečinka je má až na horní polici, aby si do nich třeba náhodou někdo nelehal.
A to už jsme skoro na konci toho jejího prádelníku. Už nám zbývají jen troje kraťáskové, pak jedny s mašličkou, jedny neonové, jedny s ozdobnou stříbrnou sponou, jedny puntíkaté a samozřejmě nesmím zapomenout na všelijaké ty legrační, ty s veverkou, a se Šmoulama, a se srdíčkama, s kosočtvercem a nebo ty úplně nejsrandovnější kalhotky co má, s krtkem a paraplíčkem.
A ty jsou poslední.
Takže, jak vidíte, žádné kalhotky slečince nechybí. A krajkové už vůbec ne! Tohle všechno, kdyby pan Materna věděl, tak u nás nezvoní. Ale on to nevěděl.
A tak teď stál na naší rohožce, upřeně hleděl na slečinku, držel ty kdo ví odkud spadené krajkové kalhotky, a protože slečinka pořád nic neříkala, znovu ty bezejmenné kalhotky napnul a znovu se zeptal:
„Tak co myslíte? Jsou vaše?“
Kalhotky napnuté jak struna se slečince chvěly přímo před očima, sluníčko přes tu krajku malovalo po stěně všelijaké pohyblivé obrázky a slečinka pořád nic neříkala.
„Tak jsou?“ zeptal se pan Materna do třetice. „Jsou!?“
„Nejsou,“ řekla znenadání slečinka. A pak to ještě jednou, velice pomalu a velice srozumitelně zopakovala: „Nejsou moje!“
A pak už neřekla nic a zavřela dveře.
A pan Materna opatrně složil kalhotky do malého čtverečku a protože u nás na patře už bydlí jen pan Duba a stará Miklínová, tak už na žádný zvonek nezvonil a pomalu sešel do pětky.
Věřil, že tam bude mít větší štěstí.
