Ničevo něpisať! /část 2/

II.

alex2 final 2

   Druhého dne ráno mě přivedli k Velkému šéfovi.


    „Krutyj Alex - Leošek,“ představil nás Jagoda.
   „Skaži što ty umíš, kocoure,“ kývl na mě Alex.
  „Tady je všechno,“ podal jsem mu svůj Deník.
   Šéf zvolna listoval a na tváři se mu objevil úsměv. „Vykradení bytu... exploze... přepadení banky... hmm bravo, bravo molodec,“ uznale pokyvoval hlavou.
„Jagodo, tenhle chlapík se nám bude hodit, ale skaži mně kocoure, pačemu ty si všecko píšeš?“
    „Já jsem spisovatel.“
   „Nět, NĚT, žádnyj pisatěl!!“ rozkřikl se Krutyj Alex, „kocoure, s deničekem je koněc!“
    „Ale moji čtenáři chtějí vědět-"
   „Ej, Ničevo!! Ty nesmiš o nas pisať ničevo! Vsjo tajné! Ty moc ukecanyj kocour! Nechať jen v hlavě, rozumíš!?“
    „Hm.“
    „ROZUMIŠ!“
    „Ano!“
A tak jsem začal pracovat v Gangu Krutého Alexeje jako pomocník výběrčího Jagody.

 

 

III.

Za týden si mě Velký šéf zavolal. „Jak se ti u nas ljubit?“
    „Dobrý.“
    „Pan Jagoda je na tebe přísný?“
    „Ani ne.“
    „A co ostatní?“
    „No, s Voloděm je švanda a pan Lamač... ten... ten nemluví.“
    Alex pokyvoval hlavou a pak zase začal o mém deníku. „Doufam, že ty něpišeš?“
    „Ne-e.“
    „Ukaž deničeka.“
    „Už ho nemám.“
    „Charašo malčik, pamatuj, vsjo tajne.“
    „Rozumím, nic nepsat.“

 

*

Dny u Alexe ubíhaly jako voda. Práce bylo až nad hlavu, z dnů se staly týdny, z týdnů měsíce, řeknu vám, začínalo mi to být docela dlouhé. Nakonec, jednou večer jsem se přece jen osmělil.

    „Pane Krutý Alexi, co ten můj dluh? Kolik ještě chybí?“
    „Skólko?  Počkej, Leoš, já ti hned spočitam...“
    Velký Šéf zapnul kalkulačku. „... tákže Leoš... naše popitavka jest... eščó... eščó... 44 750 korun... aj pozor ošíbka, ještě započitam tvůj dnešní oběd... ták ty dlužiš 45 850 přesně!
    „Cože? Ještě tolik?! Krucinál, takhle to nesplatím NIKDY!!“
    Kolem se rozhostilo hrobové ticho. Ójé, já zapomněl, že šéf takový tón nesnáší. Však už taky Alex vstával. „Kocoure já těbjá roztr...,“ a pak ani nevím, co to do něj vjelo, najednou mávl rukou a prý „ej, viš ty co, že mam dnes dobrý den, udělam dobrý čin. Ty mužeš jet navštívit domů, co ty na to?“
    Zmohl jsem se jen na paráda.„Paráááááda!“
   „Ale Leoš!“ pohrozil mi Šéf černým glockem, „v pondělí ať jsi zase zpátky!! Jinak!“ Pistole zlověstně zablyštěla.
   „Jasně, šéfe, v pondělí zpátky.“
    Krutý Alex se usmál.„Tak upaluj, než ja si rozmyslím, za chvilku ti jede vlak.“ A najednou vůbec nevypadal jako krutý Alex, ale jako nějaký docela hodný Alex.
   „Jasně, šéfe! tak já pádím!“
A kamarádi neuběhla ani půlhodina a seděl jsem ve vlaku a neuběhly ani další dvě hodiny a já se zakutal do Pifčiných voňavých peřin a v tu ránu usnul. A spal a spal a spal a...

 

*
   „Leošku, vstávej,“ hlas, který ke mě z velikánské dálky dolehl, byl hlas slečinky. „Vstááávej, pan Jagoda je v televizi!“
   Sladký spánek byl v mžiku tentam. „Co-že? Jagoda?!“
   „Vždyť říkám, né,“ vypískla znovu slečinka,„ Jagoda je ve zprávách! Rychle, pospěš si!“

   A měla pravdu. Na obrazovce se střídaly neuvěřitelné záběry... Alex v poutech... Voloďa ujíždějící na kole s šesti policejními vozy v patách... sirény, střelba... z okna vyskakuje pan Jagoda, odhazuje svůj milovaný Uzi a zvedá ruce nad hlavu... naše kancelář i skladiště plné policajtů. Lamače vidět nebylo.
Pifka přidala zvuk.
 
... a jak nám potvrdil mluvčí policie, byl včera v pozdních nočních hodinách zadržen vyděračský gang, známý jako Gang Krutého Alexe. Na 14-tou hodinu je svolána tisková konference se samotným plukovníkem Červíčkem.
 
    „Proboha, Leošku,“ vydechla Pifka s očima jak modré talíře, „co se to tam u vás děje?“
    „Nevím,“ řekl jsem po pravdě, protože jsem vážně nevěděl. „Jeden den nejsem v práci a hned takový binec... Uvidíme, co řekne ten plukovník.“
    Slečinka mlčky přikývla.
 
*
    Přesně ve 14 hodin se rozsvítila světla, fotoaparáty začaly zběsile cvakat a na obrazovce se objevil plukovník Červíček. Potlesk měl obrovský.
    Děkuji vám... děkuji...
 
    Na plukovníkově tváři se zračilo strašlivé vypětí posledních dní, ale jeho rozzářené oči svědčily o nepochybném úspěchu.

... děkuji..., v první řadě chci říct, že dopadení Krutého Alexeje není pouze moje zásluha, ale je to výsledek vynikající práce celého našeho policejního týmu. Alexe sledujeme dlouho, stále nám však chyběl pořádný důkaz. Pořádně přesvědčivý důkaz. Až do včerejška. Dámy a pánové...
 
     A Červíček se pustil do vyprávění:
   Vše začalo koncem minulého týdne. Získali jsme zaručenou informaci, že v Alexově skladišti bude připravena Modrá zásilka pro Čiňana Liu-čiu. Konečně. Na tuhle chvíli náš tým čekal celé roky. Již žádné vyčkávání, již žádné otálení, můj instinkt říkal, sebrat je rovnou při činu. A toho Čiňana taky. Akci jsem plánoval do nejmenších detailů. Znovu a znovu přerovnával figury na obou křídlech a při pohledu na bojiště mi bylo jasné, že mě čeká jedna důležitá schůzka. Nesmírně důležitá schůzka. Zvedl jsem sluchátko a vytočil červené číslo. Ledový hlas na druhé straně se ozval téměř okamžitě..
    „Ano, Červíčku? Co máte?“
    „Alex!! Jedná se o dopadení Alexe!“
    „Ano?“
    „Ano, pane je to tady!!“
    „Dobře, Červíčku za hodinu na obvyklém místě.“
    „Budu tam.“
 
*

    Za hodinu jsem stál na obvyklém místě. Od zdi se odlepila povědomá postava.
    „Pane ministře.“ „Plukovníku.“
    „Pane ministře, budu potřebovat posily.“ „Kolik?“
    „Nejméně pět tisíc mužů.“
    „Ukažte mi své plány, Červíčku.“
     „Tady jsou pane ministře"
 
IMG_1892-21
 

    „Pán prstenů? Červíčku, zase?“
    „Kdepak, tentokrát Návrat krále, pro tuhle akci se hodí mnohem líp.“
    „Dobře, dám vám dvacet mužů.“
    „Děkuji, pane ministře, slibuji, bude to velkolepá bitva.“
    „Jděte na to, plukovníku a hlavně přineste pořádný důkaz! Ať se z toho Alex zase nevykroutí.“
 
    Červíček se zhluboka napil vody a pokračoval ve vyprávění:

    Nadešel den D. Den předání Modré zásilky.
   Byl úplněk. Před námi se tyčila budova Alexova skladiště. Prohlížel jsem si ji pečlivě dalekohledem, zatím nikde žádný pohyb, žádný podezřelý stín, žádný neobvyklý zvuk... když tu se prudce otevřely postranní dveře a ven vyběhl nějaký kocour. Rozhlídl se rychle napravo, nalevo, pak se sehnul a šmátral pod jedním schodkem.
Copak to tam schováváš, ty kocoure? Zaostřil jsem dalekohled, ale byl otočený zády a cosi tam usilovně kutil. Po chvíli zase všechno vrátil na původní místo, nasadil si ruksáček a rozběhl se po cestě směrem k městu. Pelášil, jakoby mu snad měl ujet vlak.
    „Šéfe, sebereme ho?“ šeptl někdo z mužů za mnou, ale jen jsem zavrtěl hlavou.
   „Nechte ho jít, ale ty, Džango a ty, Řepo, skočte to tam obhlídnout. Něco v té skrýši schovává. Ale opatrně, hoši může to být léčka.“
    Za chvilku byli zpátky.
    „Šéfe, nějaký sešit.“
    „Ukažte.“ Opravdu, byl to obyčejný školní sešit. Obyčejný školní sešit s oslími rožky a barevnými  kaňkami, ale když jsem jej otevřel, ruce se mi roztřásly vzrušením. N první straně, stálo velkým tiskacím písmem:
 
TAJNÝ DENÍK K. L.
/KRONIKA GANGU/
 
    Stránky byly hustě popsané a já začal číst:

... nad ránem bratři Viscontiové konečně zazpívali. Lamač odvedl skvělou práci. Banka na Třetí Východní vypadala na první pohled nedobytně, ale teď už jsme měli Donovu mapu. Krutý Alex označil stanoviště strážných. Loupež mohl překazit jenom šerif B.K., ale ten byl ve Skladišti hezky pod zámkem. Větrací šachta se zdála vážně úzká, akorát tak pro kocoura...
 
    Horečně jsem listoval dál...
... u pokladny stál Pekelný stroj... pistolník padl na kolena… naftové věže jedna po druhé vzplanuly… Krutý Alex vyfoukl kroužek dýmu a shrábl ze stolu všechny diamanty… poklad Aztéků zářil a blyštěl jako šílený…
 
    Morsec hadry, Červíčku, blesklo mi hlavou, ať se na místě propadnu, jestli tohle není seznam Alexových lumpáren. Tak z toho už se nevykroutí, konečně máme pořádný důkaz! Máme Alexův DENÍK!!

   „Hoši, vlítneme na ně!“ sykl jsem přes rameno a muži za mými zády se vztyčili.

    No, a zbytek už znáte. (Červíček se lehce uklonil a sálem zaburácel mohutný potlesk. Tisková konference byla u konce).


*

    Slečinka vypla televizi a zamyšleně se ke mně obrátila: „Leošku?“
    „A-no?“
    „Nechceš mi o tom sešitu něco povědět?“
    „Mm...“
    „Poslouchám, Leoši.“
    „No jó nó, to se lehko řekne „něpisať, něpisať,“ ale zuřivému reportérovi neporučíš. Tak jsem holt občas něco zapsal.“
    „A co ten poklad Aztéků, Leošku?  Co ten Pekelný stroj?“
   „No víš, když ty Alexovy loupeže byly většinou taková nuda, že se to vůbec nedalo číst. Musel jsem je v Deníku trochu vylepšit.“
   „Vylepšit, Leošku?“ Slečinka zaklonila hlavu a její smích zvonil jak stříbrné zvonky nad splavem. „Takže tys je vylepšil, jo? Trošku jsi je vylepšil?!“
    „No jo no trošku. A teď má ten sešit plukovník. To už asi v pondělí do práce nepůjdu, že jo?“
    „To už asi ne, Leošku. To už určitě ne, ty-“ Pusa, kterou mi slečinka vlepila byla sladká jak medový koláček.
    Byl jsem doma.
 
 
    DOSLOV

    Plukovník Červíček vyslýchá Krutého Alexe.

   „Tak to vezmeme ještě jednou od začátku. Je tohle tvůj Deník?“
   „Nět, nět!“
   „Nezapírej, Alexi! Budeme tady sedět tak dlouho, dokud si nevzpomeneš!“
   „Eto nět moj denik, pačemu bych si pisal?!“
   „Já mám času dost, Alexi, tak znovu! Kde jsi ukryl poklad Aztéků? Kde je poklad Aztéků, Alexi!“
   
    KONEC
       tag
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 

 

 

 

Zpět do obchodu