A neuběhl ani týden a pan Lamperna přijel s dalšími krabicemi a tentokrát vedle něj na předním sedadle seděla paní Zanková, jelikož taky chtěla na stěhování dohlédnout, taky se chtěla podívat, jak bydlíme a já jí hned představil Kurděje, což je můj kámoš krysák a paní Zanková potřásla Kurdějovi prackou a řekla: „Těší mě, Kurději“ a to jsem byl velice rád, že se paní Zanková takhle má k potkanům, jelikož to značí dobré srdce a já doufal, že hodně z toho dobrého srdce přešlo i na slečinku a že jsme si dobře vybrali.
A pak jsme ty nové krabice vynášeli z dodávky k nám nahoru a celé odpoledne je rozbalovali a byly tam knížky a boty a spousty a spousty dalších holčičích věcí a bylo to nekonečné a když už to vypadalo, že jsme snad konečně na konci, tak slečinka najednou spráskla ruce nad hlavou a vyhrkla: „Jéžiš, ještě jedna krabice chybí! Já ji nechala dole!!"
A slečinka vyběhla na chodbu a utíkala po schodech dolů, ani si výtah nevzala, protože ona je rychlejší než výtah a já byl velice napnutý, jak jen tohle dopadne a dopadlo to dobře, protože když se po chvíli slečinka vrátila, tak v náručí držela tu zapomenutou krabici a tvářila se šťastně.
Však to taky byla nejspíš pořádně drahocenná krabice. Zabalená byla v v lehounkém jemném papíře, kolem dokola přelepená lepicí páskou a ještě převázaná barevným motouzkem! A slečinka přestřihla ten motouzek, potom tu pásku a pak už jsme z té krabice strhávali ten ozdobný papír a já byl velice zvědavý a trhal jsem ten papír velice rychle a slečinka řekla: „Opatrně Leošku, nebuď tak hrrr,“ takže jsem ten papír hned rozbaloval velice opatrně, no a pak už byl všechen papír pryč a objevilo víko se, na tom víku byl malinký zámeček a slečinka do toho zámku vsunula malinký klíček, který měla uschovaný na krku na řetízku a v zámku tichounce cvaklo a víko se odklopilo.
„To je krása, že,“ řekla slečinka a já s Pifem jsme se naklonili dovnitř.
Na dně krabice stál domeček. Holčičí domeček. Takový ten dřevěný domeček pro panenky, s fialovou střechou a červenými muškáty za okny. S růžovými záclonami a kohoutem za komínem. Takový ten holčičí Domeček pro panenky.
Jasně že mě to rozesmálo. Koho by to taky nerozesmálo. Taková velká holka, a hraje si s panenkama. Taková velká slečinka, která zamotala hlavu řezníkovi Forejtovi, zapálila lýtka hajnému Nývltovi o našem Pifovi samozřejmě ani nemluvím a ona si ještě hraje s panenkama!
A slečinka se na mě podívala a jelikož jsem se u toho chechtání nejspíš i trochu šklebil, zatvářila se přísně a pravila, ať se nešklebím, že ona si samozřejmě s žádnýma panenkama nehraje, ani s žádným domečkem, že si nehraje, že tenhle domeček je totiž drahocenná památka na její dětství a taky na dědu, který ho vyrobil z královského ořešáku a taky na babičku z Koněšína a na dobu, kdy tam jako malé se sestrou jezdívali a s tím domečkem hráli. A jelikož je to památka, dodala ještě slečinka, tak to v tom domečku zůstalo všechno úplně přesně tak, jako kdysi, když si s ním na dvorku u babičky společně hráli.
A Pif, řekl, že je to moc hezké, takový domeček plný vzpomínek a slečinka ho pohladila po vlasech a pak pravila, že přece ještě musejí vybalit jednu krabici v kuchyni a tak šli, ale ještě mezi dveřmi, než v té kuchyni zmizeli se na mě slečinka otočila a povídá: „Nechoď k tomu domečku Leošku, prohlídneme si ho až potom spolu, ano?“ Usmála se a pak už jsem s domečkem osaměl.
Líbil se mi. Líbil se mi tenhle její dětský domeček. Líbila se mi ta maličká jablůňka na zahrádce, ty maličké vlaštovky pod okapem i ten kohout za komínem. Ta červená střecha í ty bíle ohlazené trámy. Líbil se mi. A co teprve jaké to je asi uvnitř, napadlo mě. Kdo ví, jak si to tam malá slečinka kdysi zařídila?
V pokoji kolem mě se pomalu šeřilo, ale v domečku se svítilo. Za lehounkými růžovými záclonkami se mihotaly maličké stíny. A mě napadlo, že se tam podívám. Jen tam nakouknu. Nakouknu tím maličkým okýnkem s maličkými červenými muškáty a hned zase půjdu. Však se to nikdo nedoví.
Přitiskl jsem nos na sklo.
*
Myslím, že úplně první mi do oka padly ty žluté květinové dečky. Úplně stejné dečky máme totiž v obyváku na stole. A pak ty ozdobné slaměnky zavěšené u stropu. A zelený květinový koberec. A kostkovaná sedačka. A červený korálkový závěs. A věnec z rudých šípků. A obrázek plachetnice.
Neuvěřitelné! Vypadalo to tam úplně stejně jako u nás doma.
Odtrhl jsem pohled od okýnka. Už jsi viděl dost, Leošku, blesklo mi hlavou. Už jsi viděl dost! Však moje zvědavost byla větší než ten prozíravý hlas. Ach, ta prokletá zvědavost. Obešel jsem domeček, prošel kolem jablůňky, kolem maličkého záhonku až jsem došel k druhému okýnku. Tohle nezdobily okrasné muškáty. Tady v truhlících kvetly petúnie. Bílé kvítky se zachvěly mým horkým dechem, já si zastínil oči a podruhé pohlédl do toho dávného holčičího domečku.
Hleděl jsem do maličké kuchyně. Maličké bílé kuchyně s maličkým bílým stolečkem a třemi maličkými židličkami. Se žlutou pelargonií ve vázičce a s květinovým prostíráním. A zase to všechno bylo úplně stejné jako u nás doma, i ta modře malovaná linka, i ozdobné kořenky, i ty slaměnky i ten maličký bílý sporák s maličkými plynovými hořáčky, všechno to bylo úplně stejné, a aby toho stejného nebylo málo, tak u toho maličkého sporáčku stála maličká černovlasá panenka v kraťounké bílé zástěrce a černých kalhotkách, a maličkou vařečkou něco míchala v maličkém hrníčku, a na plotýnce to bublalo a klokotalo a ona tamhle něco přisypala, tuhle něco zamíchala, něco veselého si přitom prozpěvovala a to vám povím, a ať se třeba do nebe propadnu, že tahle černovlasá panenka vypadala do posledního vlásku úplně stejně, jak naše opravdická slečinka.
A nebyla tam sama tahle ta černovlasá panenka. V té maličké kuchyňce u maličkého stolečku se žlutým prostíráním a s maličkými příbory na bílých ubrouscích seděl maličký černovlasý panáček v pleteném fialovém svetýrku, četl si maličkou knížku a před sebou měl položený talířek s maličkými jahodovými palačinkami se šlehačkou a na mou duši, že vypadal úplně stejně jako náš Pif.
A já se díval okýnkem do té maličké kuchyňky, která vypadala úplně jako naše kuchyň, díval se na toho maličkého černovlasého panáčka, který vypadal úplně jak náš Pif, díval se na tu černovlasou panenku, která vypadala úplně stejně jak naše slečinka a najednou se ta maličká černovlasá panenka otočila za sebe do chodby, dala si maličké ruce v maličký bok a pak pronikavým hláskem vykřikla: Večeřéééé!! Večeřééééé!!!!
A než byste řekli švec, na prahu se objevil maličký černý kocour s maličkýma bílýma ponožkama a vzápětí už uháněl k tomu stolečku, tam co seděl ten černovlasý panáček, ale víc už jsem neviděl, protože zrovna v té chvíli za mnou, v naší opravdické kuchyni, začaly taky cinkat příbory, taky zvonit skleničky a rachotit talíře a do toho se ozval hlas naší slečinky a ten její pronikavý hlas se nesl celým naším bytem a já slyšel jak slečinka volá: Večeřřřéééé! Leoškůů, večeřééé!
A protože dneska měly být k večeři palačinky s jahodovou marmeládou a šlehačkou už jsem na nic nečekal, ničím se nezdržoval, nechal celý ten záhadný domeček domečkem a uháněl do naší kuchyně, abych byl u stolu první.
Ale byl jsem tam až druhý.
/ pokračování zase někdy příště /
