Vlastně ani nevím, kdy přesně se k nám slečinka nastěhovala. Její věci se tady prostě tak nějak začaly objevovat. Nejdřív tílko na spaní, pak noční košile, kartáček, tlusté ponožky, pantoflíčky, to tady ještě bývala jen o víkendech, no a pak už tady nebyla jen o víkendech a objevil se hrníček a krabička s bylinnými čaji a vonné svíčky a čajník a pánev a po čase přibyla lampička a všelijaké květiny a dečky a ubrousky pod příbory a květinové prostírání a ozdobné slaměnky a ozdobný kobereček a obrázek, jak jsme na výletě na Macoše a šťastně se smějeme, no a to už tady vlastně byla skoro pořád.
A jednoho dne přijel v modré dodávce pan Lamperna a přivezl věci, které si slečinka nemohla přinést jen tak nalehko v kabelce, přivezl jí noční stolek a lampu a globus a hromadu oblečení, všelijaké ty mikiny a roláky a tlustý svetr a šálu a péřovou bundu s kapucí a kabát a huňatý kožich, a z toho všeho jsem usoudil, že slečinka u nás hodlá strávit nejen podzim, ale nejspíš i celou zimu a podle strašlivé huňatosti toho jejího kožichu to vypadalo, že to bude zima dlouhá a ledová.
A já hned pomyslel na všechny ty ježky a medvědy, na všechny ty plchy, sysly a jezevce, kteří se v takovýchto dlouhých a ledových zimách stěhují do vyhřátých měkoučkých nor a v těchto příbytcích se pak zabydlují, k hlubokému zimnímu spánku se ukládají a spí a spí a spí, a mnohdy nejsou vidět až do jara.
Byl to snad i její plán?! Měla snad i ona v úmyslu se u nás takto uložit?
Mé obavy z hlubokého zazimování slečinky však vzápětí rozptýlil pan Lamperna, který z modré dodávky právě vynášel její stříbrný rotoped. Tahleta Evička Zanková u nás nemínila jen spát.
A pak už zbývalo vyložit poslední věc a slečinka na nás mávala, že teď pozor, teď musíme být velice opatrní, takže jsme tedy velice opatrní byli, a to bylo dobře, jelikož tou poslední věcí bylo zrcadlo. A bylo fakt obrovské. Vypadalo úplně jak zrcadlo z nějakého kouzelného zrcadlového sálu a já do něj hned strašlivě zakoulel očima a taky vyplázl co nejdelší jazyk, co mám a musím teda říct, že jsem byl dost zklamaný, protože tohle zrcadlo vůbec kouzelné nebylo, ani nijak zábavné nebylo, neumělo ani legračně rozšiřovat, abych byl široký, ani protahovat, abych byl dlouhý, ani nijak kroutit, abych byl zkroucený, byl jsem prostě pořád stejně maličký kocour Leoš a tohle bylo jen obyčejné zrcadlo, v kterém se slečinky prohlížejí. Akorát, že v tomhle se teda mohla prohlížet fakt úplně celá.
A pan Lamperna s Pifem to zrcadlo popadli a jelikož se nevešlo do výtahu, vydali se k nám do šestky po schodech.
*
Oddechování těch dvou se vzdalovalo a my osaměli. Slečinka zmáčkla výtahové tlačítko a kdesi vysoko nad námi se kabina dala do pohybu. A v té chvíli jsem si uvědomil, že to je nejspíš úplně poprvé, co jsme se slečinkou takhle spolu sami. A slečinka se na mě usmívala a v náručí držela ten svůj veliký globus, ten, co přivezl pan Lamperna v dodávce a já na ten globus hleděl a najednou jsem si povšiml, že je v něm zapíchnutá spousta všelijakých barevných špendlíčků, jeden byl třeba v Londýně, další v Paříži, další u Cheopsovy pyramidy v Egyptě a to mě hned napadlo, že těmi špendlíčky si slečinka značí, kde všude už ve světě byla, a já mohl vidět, že už byla na dovolené v Benátkách, že se procházela Akropolí, že se slunila na Mallorce, že se koupala na Baleárech, potápěla na Rhodosu, šnorchlovala na Kanárech a já hleděl na všechny ty barevné špendlíčky, když tu jsem si povšiml jednoho a to vám povím, že ten byl zapíchnutý v místě tak neuvěřitelném, že byste to snad ani do nejdelší smrti smrťoucí neuhodli.
To místo nebylo ani jezero s bájnou příšerou pod hladinou, ani rozpálená pláž třpytící se stovkami do běla ohlazených oblázků. Nebyl to ani kouzelný ostrov s ohromnými baobaby, plnými papoušků a roztomilých opiček, ani pohádkové království prince Omána nebo snad tajemné indiánské pohřebiště někde v Divotvorných horách. Kdepak! Nic takového!
To místo se nacházelo přesně na 49 stupni severní šířky a 16 stupni východní délky a neuvěřitelné na něm bylo, že jsem to tam znal. Zatrrraceně dobře jsem to tam znal!
Ten špendlík s černou hlavičkou a maličko naprasklým okrajem byl totiž zapíchnutý přímo uprostřed města Brna, malý kousek od hradu Špilberk, přesně tam, kde kalná Ponávka obtéká Lužánecký park, tam kde se třída Generála Píky napojuje na ulici Bieblovu, tam co stojí ty vysoké zelené paneláky, přesně tam, kde my s Pifem bydlíme. Takové to bylo místo.
Náš zelený panelák v Černých polích!
Právě tady to slečinka chtěla navštívit. Tady se chtěla koupat a procházet a lenošit a odpočívat a možná i sbírat naše hříbky. Právě tady chtěla strávit svou další dovolenou.
Hleděl jsem na ten její globus a věděl všechno. Vlastně teda skoro všechno. Poslední, co jsem nevěděl, bylo do kdy? Do kdy tady chce zůstat? Do Vánoc? Do Nového roku? Nebo až do jara? Co když teprve až vykoukne první jarní sluníčko, až se stráně zazelenají a zem rozezní ptačím zpěvem, co když teprve pak si sbalí ten svůj rotoped a zrcadlo a pocestuje dál? Dál za dalším barevným špendlíkem?
Strašlivé představy o dlouhodobě ubytované slečince mi neodbytně vířily hlavou, A protože, kdo se nezeptá, ten se nedoví, tak jsem se jí na to zeptal. Do kdy? Do kdy u nás zůstane?
A slečinka tam stála s tím svým globusem a já viděl, jak nad tou odpovědí přemýšlí, jak přemýšlí vážně usilovně, a tak jsem pořádně našpicoval uši, ale jediné, co bylo slyšet, bylo stále silnější hučení a bouchání a skřípání a taky se kolem nás začaly třást stěny a zem se chvěla a zábradlí vibrovalo a světlo nad námi se rozhoupalo a to všechno znamenalo, že ten výtah, co slečinka přivolala, už se blíží, že už projel třetím poschodím a vjíždí do druhého a slečinka pořád přemýšlela nad tím Do kdy? a výtah už projížděl druhým poschodím, skřípání ozubených soukolí bylo stále hlasitější, svištění výtahových lan stále pronikavější a slečinka pořád přemýšlela a já si říkal propánajána, co je na takové jednoduché odpovědi, tak složitého k přemýšlení! Přece když někde budu do Vánoc, tak řeknu, že jsem tam do Vánoc! Když tam budu do jara, tak řeknu do jara a nebudu nad tím takhle donekonečna přemítat. Ale slečinka nad tím přemítala a přemítala fakt důkladně a najednou vypadala úplně jak nějaká malá stydlivá školačka někde ve škole na stupínku a já si říkal, jestli se tak stydí kvůli tomu Do kdy? a nebo kvůli tomu, že se vlastně ještě vůbec neznáme, že jsme spolu takhle sami úplně poprvé, no a v té chvíli výtah s děsným rachocením proburácel prvním patrem a slečinka se na mě podívala, její velikánské modré oči se staly ještě většími, její červené rty se staly ještě červenější a ona tichounkým, opravdu tichounkým hlasem zašeptala:
„Pane kocoure, víte... já bych u Vás chtěla zůstat napořád!“
Kabina se zaduněním dosedla, zvonek zacinkal a dveře se otevřely. Nejdřív nastoupila slečinka s globusem a za ní já. A pak už jsme se vydali na společnou cestu. A protože k nám do šestky to trvá dlouho, tak jsme se na té cestě nakonec docela skamarádili.
/pokračování příště/
